Ve své umělecké tvorbě se Federico Díaz systematicky zabývá propojením umělé a přírodní inteligence. Spolu s Winym Maasem nyní reprezentuje Česko na architektonickém bienále v Benátkách, se Sergem Borensteinem pracuje na projektech využívajících 3D tisk ve stavebnictví. A také se rád toulá po horách, kde by rád postavil poustevnu. V rozhovoru pro Shapes se podělil o to, jak uvažuje o architektuře i společnosti.
Na bienále architektury v Benátkách spolu s architektem Winym Maasem aktuálně vystavujete instalaci, která se věnuje konceptu rostoucí architektury. Jak vaše spolupráce vznikla?
Winy Maas se mi ozval s tím, že jej zaujal náš způsob tvorby a použité technologie. Zvažoval, že by je využil ve svých projektech ve Francii a Nizozemsku. Postupně jsme se rozhodli prozkoumat, jak daleko se dá dojít, pokud se spojí jeho architektonická expertíza, moje umělecká praxe a technologické zázemí So Concrete. Zajímalo nás, jestli tato kombinace dokáže vytvářet nové formy a přístupy k architektuře.
Společně jsme se pak zúčastnili soutěže pro nové Muzeum udržitelnosti v Nizozemsku, které by mělo organicky růst s využitím robotické výstavby, nebo jsme připravili návrh pro kapli v Litomyšli. Právě moment růstu je pro Winyho zásadní — nevidíme ho ale jen jako napodobení přírodních forem, ale spíš jako dynamický princip neustálé přeměny a přizpůsobování. Hovoří i o procesu, který nazývá „unprinting“, tedy schopnosti architektury nejen růst, ale i se adaptivně proměňovat, zanikat a znovu vznikat podle potřeb svých obyvatel. Když se pak objevila možnost připravit instalaci pro benátské bienále, byla to jen přirozená další kapitola naší spolupráce.
Výstava nese téma Intelligens. Natural. Artificial. Collective. a věnuje se mimo jiné propojení lidské a umělé inteligence při formování prostředí kolem nás. Jak do tohoto rámce zapadá váš projekt?
V Evropě zatím není mnoho lidí, kteří by se systematicky zabývali propojením umělé a přírodní inteligence v architektuře — je to spíš menší komunita, kde se navzájem dobře známe. Kurátor Carlo Ratti si náš projekt vybral do hlavní sekce mimo jiné proto, že ho zaujalo spojení architektury a vizuálního umění.
Jak tento druh myšlení a experimentování reflektují další světoví tvůrci?
Například na ETH v Curychu se podobná komunita setkává při výzkumných projektech a konferencích. Nedávno tam vznikl experimentální dům, na němž spolupracovalo asi sedm švýcarských ateliérů. Každé studio navrhlo jednu část a výsledná stavba propojuje různé přístupy i estetiky do jednoho společného celku. Právě takovéto projekty bienále prezentuje — architektury, které jsou živé, otevřené a odvážně zkoumají nové možnosti. Celá výstava má překvapivě optimistický charakter a působí jako společný pokus opravdu hledat cesty k udržitelnější budoucnosti. I díky tomu jde o nejnavštěvovanější ročník v historii architektonického bienále. Je osvěžující vidět, že většina vystavujících studií se snaží pracovat s konkrétními problémy a nabízet možná řešení – místo toho, aby pouze estetizovala úpadek, jak to bohužel často vídáme ve světě výtvarného umění. A pak projdete kolem prázdného českého pavilonu, bez jakéhokoliv vysvětlení nebo alespoň informační cedule. A to už je opravdu smutný pohled.
Společnou instalaci jste nazvali termínem Propagativní struktury. Co označuje?
Jde o pojem vycházející z přírodních principů. V přírodě označuje například situaci, kdy se rostliny rozmnožují – tedy propagují – a skrze květy přitahují opylovače, aby zajistily svůj další růst. Tento princip jsme rozpracovali do diagramu, který se sbíhá u slov jako „prostor“, „dům“, „zeď“, „okno“ nebo „sloup“ – tedy základních prvků architektury. Zajímaly nás vztahy a síly, které se v nich propojují a ovlivňují vznik architektonické formy. Osobně mě potěšilo, že náš diagram a vzorek materiálu, pro jehož strukturu také sedí pojem „propagativní“, byly zařazeny i do doprovodné expozice věnované kurátorským strategiím a kolektivnímu procesu vzniku bienále. Je skvělé vidět, že náš projekt rezonuje i v tomto širším rámci.
O jaký materiál jde?
V Benátkách se nás lidé často ptají, odkud jsme přivezli ty erodované kameny… Přitom jde ale o roboticky vytvořený materiál, jehož povrch jako eroze jen působí. Tahle simulace je záměrná – má vyvolat otázku, jestli je to kámen nebo něco jiného. A připomenout, že i svět kolem nás je do velké míry simulovaný – mnoho lidí hraje roli, kterou od nich očekává společnost, a to nás deformuje. Právě tahle hranice mezi simulací a přirozeností mě zajímá. Možná paradoxně nás totiž tyto simulované tvary dokážou přivést zpátky k autentičtějšímu vnímání.
Struktura betonového materiálu vzniká pomocí 3D tisku ve firmě SoConcrete, kterou jste založil spolu se Sergem Borensteinem. Jaké s ní máte další plány?
V blízké době přesouváme výrobu z Holešovic na okraj Prahy, do obce Jirny. V areálu české společnosti Sipral budujeme novou halu o rozloze osmi tisíc metrů čtverečních. Sipral je známý například realizací fasády centrály Louis Vuitton v Paříži nebo teplárny navržené studiem BIG, a právě s touto firmou se SoConcrete nyní spojuje. Co se týče mé další spolupráce se Sergem, nedávno mě přizval k návrhu jednoho domu v Karlíně. Vnímám to jako příležitost zúročit naše společné zkušenosti a posunout dialog mezi architekturou, technologií a uměním zase o kus dál.
Jak vlastně vznikla vaše spolupráce se Sergem Borensteinem?
Se Sergem jsme se poznali v době, kdy mě oslovil jako sběratel a mecenáš se zájmem o moje umělecké projekty. Byl fascinován tím, jak technologie ovlivňuje formu a proces tvorby. Postupně jsme začali vést hlubší rozhovory o tom, jak by se takové principy daly uplatnit i v architektuře a urbanismu. Z toho postupně vykrystalizoval nápad založit společnou firmu, která by tyto přístupy nejen testovala, ale i prakticky uváděla do života. Tak vzniklo SoConcrete — jako místo, kde se potkává umělecké myšlení, výzkum materiálů, robotika a konkrétní stavební zadání.
Na jakých zakázkách nyní v SoConcrete pracujete?
Před několika týdny jsme získali velkou zakázku pro firmu ČEZ, která otevírá novou centrálu na Smíchově. Její budovu navrhl architekt Janek Šindler a celá fasáda o rozloze čtyř tisíc metrů čtverečních bude realizována naší technologií. V globálním měřítku půjde o průlomový projekt — bez jediného dotyku lidské ruky vznikne čtyři sta padesát rámů z jednoho celku, každý se specifickými detaily, bez potřeby následného opracování. Na pohled přitom působí, jako by byly ručně vytesané z kamene. Jeden váží tisíc dvě stě kilogramů, zatímco při klasickém způsobu výroby by vážil téměř čtyři tuny.
Spolupracujete i s nějakými dalšími architekty?
V průběhu července jsme realizovali malý dům navržený ateliérem Formafatal, který bude stát v Jablonečku. U tohoto projektu se ale naše technologie zatím neprojevila v celé své šíři. Když se podíváte třeba na Gaudího stavby, tak jejich tvar přirozeně vychází ze statiky — vnější i vnitřní forma se vzájemně odrážejí a vzniká dojem, že se stavba utváří sama. Made by Nature. Tady k něčemu takovému zatím nedošlo, a nemyslím to jako výtku směrem k Formafatal. V rámci projektu v Jablonečku spolupracujeme i s dalšími studii. Zároveň diskutujeme využití naší technologie s Janem Aulíkem a Janem Šépkou pro projekt nové budovy SEFO v Olomouci. Tam nás čeká ještě soutěž na dodavatele, kde se podílíme na formulaci zadání. Se studiem Chybik+Kristof zase jednáme o možné spolupráci na přestavbě bývalého cukrovaru v Modřanech.
Než jste založil SoConcrete, pracoval jste s roboty i v rámci vlastních uměleckých projektů. Co vás k této technologii přivedlo?
Začínal jsem modelováním soch v digitálním prostoru, který mi umožňoval pracovat s formami, jež by ve fyzickém světě — omezeném gravitací a materiálem — nebyly možné. Při práci s hlínou musíte objekt neustále podpírat, a navíc v průběhu schnutí dochází k jeho deformaci. Digitální prostředí oproti tomu otevírá úplně jiné možnosti. Postupně se tak nabízela otázka, jak tyto návrhy nejlépe převést do fyzické reality. A došel jsem k tomu, že nejvhodnější bude využít nástroje, které s digitálním světem samy pracují — tedy roboty.
Nutno říct, že to bylo ještě dávno před umělou inteligencí…
S roboty jsem začal pracovat už v roce 2007. V Evropě jsme se tehdy tímto směrem ubírali vlastně jen dva – já a skupina Gramazio Kohler. O rok později jsem dokončil sochu pro Massachusetts složenou z malých černých kuliček; takzvaných partiklů, které simulovaly dynamický pohyb. Byly vytištěné a slepené pomocí robotů, aby se jejich pohyb mohl jednoduše měnit.
O jaké roboty tehdy šlo?
Spolupracoval jsem s německou společností Kuka, která mi v začátcích výrazně pomohla. I když jsem zpočátku často slýchával, že jsem se zbláznil, postupně jsme našli funkční řešení. Využili jsme technologie původně vyvinuté pro automobilový průmysl — jak v oblasti průmyslových lepidel, tak uchopovacích ramen, která umožnila převést digitální návrh do fyzické podoby.
Výrobní technologie se od té doby výrazně posunula a proměnila. Co nyní nejvíce řešíte z hlediska výrobního procesu?
Především je skvělé, že už se přestává řešit, jestli je daný objekt tisknutý nebo ne. Není to podstatné; 3D tisk se ve stavebnictví stal běžným nástrojem. Ani v našem společném projektu s Winym, který ukazujeme na bienále, jsme nezmiňovali, že objekt vznikl formou 3D tisku. Co je nyní podstatné, je multimaterialita. Objekt, respektive součást architektury, kterou vytváříte, můžete formovat podle různých typů materiálů a podmínek, ve kterých se nachází, jako je gravitace nebo tlak větru. A do toho přichází ještě téma udržitelnosti a uhlíkové stopy, kde je technologie 3D tisku v architektuře velmi efektivní. Tekutému materiálu, z nějž realizace vznikají, říkáme smart dust. Jde přeneseně řečeno o jakýsi oblak multimateriálního prachu, který lze různě formovat v rámci jedné realizace. Stejně tak jako má jediný strom různé části jako kůru, mízu nebo listy skládající se z rozdílných látek.
Pracoval jste také s roboty, kteří napodobovali chování divokých prasat. Pokračuje tento projekt dál?
Projekt Boar, který jsme vytvořili s Jonathanem M. Ledgarem pro Berlínské bienále, byl vyústěním několikaleté spolupráce a společného zájmu o mezidruhovou komunikaci. Jonathan na tomto tématu dále pracuje — organizuje konference a podílí se na výzkumu. A celkově roste i zájem o tento typ uvažování — diskurz mezidruhovosti se stále více rozvíjí napříč různými institucemi i obory. Sám se k tomuto tématu vracím i v současných projektech. V Propagativních strukturách přemýšlíme o architektuře jako o prostoru, který není určen výhradně pro člověka, ale může sloužit i jiným druhům – ptákům, hmyzu, hlodavcům nebo malým predátorům, kteří sdílejí s námi městské prostředí. Zajímá mě představa obydlí, která by mohla být přirozeně využívána jak lidmi, tak i ne-lidskými entitami specifickými pro dané místo.
Čemu se nyní věnujete mimo SoConcrete?
Často s rodinou jezdíme do trojmezí Lichtenštejnska, Rakouska a Švýcarska, do oblasti kolem měst Bezau a Mellau. Je to krajina formovaná ledovci, které pomalu mizí, ale zároveň je to prostor s velmi živou tradicí řemesel, především práce se dřevem. Působí odtud architekti jako Bernardo Bader nebo Baumschlager Eberle, kteří dokážou pracovat s tímto materiálem s hlubokou znalostí a pokorou. Právě to mě zajímá i v souvislosti s tím, jak dnes přistupujeme k materiálům skrze technologie – když chceme dřevo v budoucnu například tisknout, musíme mu nejdřív porozumět. Znát jeho historii, způsoby opracování, vztah člověka k němu napříč staletími. V Alpách se používá často jedlové dřevo, které je po smrku druhou nejběžnější dřevinou v Evropě. Právě to jsem chtěl využít i při stavbě našeho domu na Šumavě – o to víc mě překvapilo, že v Česku je dnes skoro nedostupné.
Jak bude vypadat váš příští umělecký projekt?
I ten souvisí s toulkami krajinou – ať už kolem ledovců v Rakousku nebo v Patagonii, kterou jsem měl možnost důkladně projít. Představte si území velké jako Čechy, kde ale nepotkáte vůbec nikoho. Blížící se obydlí poznáte už z dálky podle zvuku generátoru nebo vůně kerosinu. U nás je taková zkušenost prakticky nemožná — i na Šumavě narazíte každých pár kilometrů na dům. Argentina je ale dlouhá jako Evropa a takový kus nespoutané krajiny tam nepůsobí nijak výjimečně. Vracíme se tam opakovaně a právě z této zkušenosti vychází nový projekt, na kterém teď pracuji – skicuji poustevnu. V češtině pro tenhle typ staveb vlastně nemáme úplně přesné slovo. Na mapě jsou někdy označené jako útulny, ale v angličtině by to mohlo být refuge nebo shelter – zkrátka azyl pro pocestné.
Čím vás tento typ stavby nadchl?
Poustevna je pro mě místem, kam člověk odchází, aby mohl být sám se sebou a s krajinou. Přespat v jednoduchém dřevěném přístřešku v Patagonii je zážitek na celý život – často tam najdete záznamy staré i sto padesát let, a každý, kdo místem projde, tam něco zanechá. Taková praxe u nás není běžná, ale rád bych vytvořil obydlí, které to umožní. Bude to příbytek pro jednoho – i když přemýšlím, zda by tam neměl být prostor i pro druhého. Tím druhým může být i samotný svět. Právě tam by bylo možné zažít ticho a samotu, které jsou dnes čím dál vzácnější. Většina staveb se dnes navrhuje tak, aby hýbala světem. Tahle má vzniknout přesně opačně – aby, když jste v ní, se světem pohnulo něco ve vás. Mohla by stát v Alpách nebo třeba na Šumavě.
Jak tyto romantické představy vtisknete do materiálu?
Představuji si jednoduché megalitické tvary, které budou působit dojmem, že tu stojí odjakživa. Z dálky ani nemusí být hned patrné, že jde o stavbu — ale zároveň nechci, aby šlo jen o mimikry. Mohly by to být dva kameny opřené o sebe, které přirozeně zapadnou do krajiny, a přitom budou vytištěné z betonu — jako odkaz na současnost. Uvnitř si dokážu představit i skalní rytiny, ale nechci, aby to působilo jako uzavřený systém s předem daným významem. Spíš jako prostor, který zůstává otevřený – k tichu, k setkání, k proměně.
Máte vybrané nějaké další místo, které byste chtěl přetransformovat pomocí umění nebo architektury?
Přemýšlím spíše ve větším měřítku. Pokaždé, když jedu autem z Česka přes hranice, znovu mě zarazí, jak se od devadesátých let nepodařilo kultivovat veřejný prostor. Naše vesnice jsou často ve velmi zanedbaném stavu. Projíždíte krajinou a přesně poznáte, kde končí Česko. I když jsou i za hranicemi některé domy kýčovité, bývá v nich alespoň kvalitní materiál a určitý respekt k okolí. Nedávno jsem byl v Přešticích, kde se konalo setkání evropských aristokratických rodin — přijel i belgický král. V barokním kostele probíhala svatba a následná oslava v místním zámečku. Sešlo se tam asi čtyřicet šlechtických rodin z celé Evropy. A já si tehdy říkal, co si asi myslí, když projíždějí okolními vesnicemi. Ten stav totiž není dán nedostatkem prostředků. Jsme dostatečně bohatí, abychom to mohli změnit — ale zůstáváme jako společnost v jakémsi podivném zaseknutí. Přál bych si, aby se výstavba na venkově začala řídit principy, které vycházejí z přírody. Mám pocit, že u řady současných architektů už tohle uvažování začíná být přítomné.
Už dlouho jste neměl žádnou samostatnou výstavu. Chystá se nějaká?
Galerie mě k výstavám občas přemlouvají, ale zatím necítím potřebu se do toho pouštět. Připadá mi, že výstavy v posledních letech trochu ztratily své původní poslání – být skutečným komunikačním kanálem mezi umělcem a společností. Často fungují spíš jako uzavřený kruh, kde se potvrzují již existující pozice. Podobný pocit mám i z mnoha uměleckých škol. Jsou to důležitá místa pro rozvoj, ale někdy jako by ztratily kontakt s reálným životem. Když mladí lidé vystoupí z tohoto prostředí, setkání se světem mimo něj může být náročné. Umění by podle mě mělo víc reagovat na to, co se skutečně děje – sdílet témata, která se dotýkají většiny. Na druhou stranu si vážím toho, že výtvarné umění zůstává jedním z posledních otevřených prostorů, kde může nacházet hlas i ten, kdo se jinak ocitá na okraji – lidé s odlišnou zkušeností včetně těch, kteří třeba procházejí psychickou zátěží. Právě jejich tvorba často oslovuje i sběratele nebo profesionály z institucí po celém světě – možná právě proto, že v ní cítí určitou opravdovost, která jinde chybí.
Vidíte nějaké východisko ke změně této situace?
Určitě existuje skupina lidí, kterým současný stav nevyhovuje – a právě odtud může vzejít určitá nová společenská dohoda. Co mi ale připadá problematické, je, když se autentický nesouhlas stává jen další stylizací – pózou, která se dobře prodává. Tváří se to jako odpor, ale ve výsledku je to součást téhož systému. A právě tady se znovu vracím k projektu poustevny. Věřím, že člověk musí nejdřív najít sílu a smysl v sobě, bez potřeby se okamžitě přimknout ke skupině, hnutí nebo značce. Když se o to pokusí, může v sobě obnovit něco základního – vědomí, že není nutné stále někam patřit, aby člověk měl hodnotu nebo hlas.
Federico Díaz (*1971)
Multimediální umělec česko-argentinského původu na světové výtvarné scéně aktivně působí od devadesátých let. Vystavoval v Tokiu, Miami, New Yorku, Londýně nebo v Německu a také na Pražském hradě nebo v Národní galerii v Praze. Mezi lety 2007 až 2014 vedl Ateliér supermédií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a v roce 2010 reprezentoval Českou republiku na světové výstavě EXPO v Šanghaji. Ve své tvorbě využívá moderní technologie a roboty, ale reflektuje přitom téma přírodních vztahů i společenských rituálů. Spolu se Sergem Borensteinem založili firmu SoConcrete, která se věnuje využití 3D tisku v sochařství a architektuře. Ta se nyní bude spojovat s firmou Sipral a připravuje například průlomovou realizaci fasády nové centrály ČEZu.
3D tisk architektura umělá inteligence
Last modified: 16. 11. 2025
