Winy Maas a jeho vize „ultimátního“ demokratického města

S nizozemským architektem Winym Maasem, spoluzakladatelem architektonického ateliéru MVRDV, jsme diskutovali o jeho vnímání České republiky i institucionálních překážkách, kterým tu při práci čelí. Magazínu Shapes také popsal, jak by si představoval spolupráci s českými developery i jakou vizi má pro Prahu budoucnosti.

V rámci univerzity TU Delft jste založil think tank The Why Factory, který nyní působí i v České republice. Zabývá se dlouhodobými vizemi prostředí, v němž žijeme. Jak je vidí mladí lidé z řad studentů, s nimiž na výzkumech spolupracujete?  

Spolupracovat s mladými lidmi je zásadní, jak osobně, tak pro naši společnost. Budou generací, která s těmito dlouhodobými procesy bude muset žít, takže překlenují pomyslnou mezeru času. Stále tu existují dinosauři, kteří chtějí chránit to, co učili a stavěli, a respektují pouze hodnotu svých názorů. Mladí přinášejí svěžest a otevřenost, kterou mnoho sebejistých dospělých ztratilo. Vzdělávací prostředí navíc poskytuje otevřený dialog, který často chybí v profesní praxi – prostor, kde můžete být kritičtější a vnímavější. A to úplně všude.

„Mou rolí tady možná je být vaším zrcadlem.“

Co všechno nyní práce The Why Factory zahrnuje?

The Why Factory působí po celém světě a, ať už jde o výstavy nebo knihy, je pozitivně přijímána. Vřelou odezvu cítím i v České republice, kde jsme pracovali společně s ČVUT a nyní tu pracujeme se školou ARCHIP. Připravujeme publikaci o studiích budoucnosti České republiky nazvané  CZ2, která vyjde letos na podzim, a knihu o potenciálu Prahy s názvem (Ne)možná Praha (Prahy), která vyjde na jaře. Příští rok na podzim také knižně zpracujeme projekt, který se zabývá potenciálem pro městskou vzdušnou mobilitu v „Himmel Uber Prag“. K tomu na leden chystáme malou, ale krásnou studii a knihu o přístupnosti nejkrásnější pražské vily Müller architekta Loose, historický paradox, -„(T)Raumplan“.

Jste autorem plánované přestavby a rozšíření terminálu pražského letiště, vypracoval jste návrh pro kampus v Brně, v Litomyšli jste postavil do krajiny obří zrcadla…. Jak se vám pracuje v České republice?

Chybí tu určitá flexibilita. Ochrana památek má samozřejmě pozitivní aspekty – zachovává zranitelné části naší historie, které dávají městům specifický charakter a atmosféru. A historické budovy Prahy, dokonce i panelové domy, vytvářejí takovou specifičnost a také přitažlivost. Nicméně když potřebujeme více bydlení, lepší dopravu, klimatické podmínky a zelené plochy ve městech, ochrana památek příliš často a snadno říká „ne“ a není dostatečně otevřená k potřebné modernizaci. V takových případech je flexibilita nutná.

„Plánování by mělo více sledovat centrální vizi, i když je to tu kvůli historickému dědictví komunismu komplikované.“

Jak vnímáte ochranu památek v Česku ve srovnání s jinými zeměmi?

Například v Nizozemsku nebo ve Francii existují jakési katalogy, které ukazují, jak zacházet s aktualizacemi staveb, včetně materiálových inovací a architektonických řešení. Procesy jsou tam díky tomu rychlejší a otevřenější. Specialisté na památky si mohou vybrat z těchto komplexních řešení již schválených na politické úrovni, než aby na nich pracovali jednotlivě, případ od případu. To by mohlo být důležitým úkolem pro národní instituce i tady.

Česká republika má přes šest tisíc obcí a je administrativně roztříštěná. Vidíte to jako problém pro větší plánovací iniciativu?

Jistě. A dokonce i samotná Praha je velmi roztříštěná kvůli vývoji v průběhu času, který sahá až do středověku – viz například židovská čtvrť a Pařížská ulice. Máte tradici velmi lokálního chování, i když období komunismu vše sjednotilo – továrny, železnice a bydlení vznikaly pod (pseudo)egalitářským principem. Tuto dialektiku považuji v obou směrech za zajímavou – umíte dělat obojí. Současná roztříštěnost přináší nedostatek pozornosti vůči problémům většího měřítka. Pro vysokorychlostní železnice, zákony o hustotě, které redukují suburbanizaci závislou na autech, národní parky, vodní systémy nebo zlepšení zemědělství a regionální diverzitu potřebujete vizi celé země. Takové problémy, jako je například sucho, nelze řešit lokálně, vše je propojené.

Co podle vás Česká republika právě teď nejvíce potřebuje?

Pozice České republiky v Evropě se podle mého názoru probouzí. Můžete to cítit jak zvenčí, tak zevnitř země. Když se pozornost obrací na východ, zaujímáte centrální pozici – a to je příležitost, která se nesmí promeškat. Dále vidím, především v mladší generaci, energii posilovat ekonomický rozvoj při zachování vašeho specifického charakteru. Evropa je krásná, protože každé místo je jiné. Ale, jako i další evropské země, čelíte výzvě odolávat generickým mezinárodním korporátním stylům, které by mohly zastínit místní identitu. Podívejte se na tendenci stavět čtvercové bloky domů se čtvercovými okny…. Věřím, že Česká republika na tom může být lépe. Je v dobré pozici, aby znovuobjevila vlastní architektonický hlas – kolektivním způsobem. Tento aktivnější přístup totiž musíte dělat společně. Plánování by mělo více sledovat centrální vizi, i když je to kvůli historickému dědictví komunismu komplikované. Mou rolí tady je možná právě to, být zrcadlem, které vám toto ukáže.

„Pokud byste v Praze přidali patro ke každé budově, mohli byste pozvat celou Budapešť, aby se sem přestěhovala, a nikdo by si ani nevšiml změny.“

Vidíte rozdíly mezi Čechami a Moravou z hlediska kulturní identity?

V Čechách je cítit určitá ztuhlost, která je na Moravě méně přítomná. Týká se toho, čemu říkám „chování druhého města“ – viz Rotterdam vs. Amsterdam, Manchester vs. Londýn. Tato „druhá” města se často stávají atraktivnějšími než primární vládní města. Druhá města mají tendenci rozvíjet svobodnější urbanismus s více prostorem pro umělce, improvizaci a experimentování. Ať už volnost Moravy pochází z její minulosti nebo pozice, vnímám, že tuto roli tak trochu plní. Nicméně při práci na návrhu univerzitního kampusu v Brně vnímám, že centrální státní politiky jsou tak restriktivní, že blokují potřebnou a lokálně žádanou inovaci. Brněnská univerzita disponuje jedním z největších území v porovnání se všemi evropskými univerzitami, přesto je hustota tak nízká, že studenti žijí mezi parkovišti a prázdnými ulicemi. Morava by to chtěla změnit, ale vláda to na úrovni centra blokuje.

Zabýváte se i takovými tématy, jako je vodní hospodářství v rámci městské infrastruktury. Když se přesuneme do Prahy, zdá se, že provádět jakékoliv změny na březích Vltavy je kvůli různým regulacím velkou výzvou… Co s tím?

Říční systém má obecně nízkou hladinu vody a je poněkud znečištěný, ale zároveň se může i velmi rozvodnit. Chybí mi tu přemýšlení o tom, co řeka potřebuje, aby fungovala lépe. Místo toho se jen zachovává tak, jak je. Vodní úřady mají tendenci chránit status quo místo toho, aby stav zlepšovaly. Pro integrovaný vodní systém Prahy chybí jasné výpočty, kolik vody potřebujeme na pití, čištění, rostliny a chlazení. Zvláště, pokud vezmeme v potaz pětistupňové oteplení vody kvůli klimatické změně. Tyto výpočty děláme globálně s různými institucemi pod záštitou velvyslance OSN, ale je třeba být konkrétní pro každou oblast. Existuje krásná interaktivní mapa od Postupimského institutu pro výzkum dopadů klimatu a dalších institucí, která ukazuje globální proudy vypařování vody. Její klíčový bod zní, že pokud vyřešíme problémy s vodou nyní, může nás to stát řekněme 0,5 – 1% HDP, kdežto za čtyřicet let budou potřebná řešení pětkrát až desetkrát dražší.

„Česko i další evropské země čelí výzvě odolávat generickým mezinárodním korporátním stylům, které by mohly zastínit místní identitu.“

Reflektujete toto nějak i v rámci konceptu (Ne)možná Praha? Jaké další návrhy pro naše hlavní město obsahuje?

Tato studie, která vyjde příští jaro, je snahou o otevření potenciálu města. Porovnává Prahu s jinými městy, obsahuje výpočty různých ambicí ke zlepšení sebe sama a zkoumá možná skrytá prázdná místa. Jeden návrh například studuje možnosti výškových budov, které nelze vidět z oblastí chráněných UNESCO. Neviditelná „stínová“ Praha ožívá! Další studie zahrnuje využití ostrova s čističkou odpadních vod poblíž Tróji, kde by se dal zkombinovat program s rostlinami s přístupem a s možným bydlením. Může se stát pražským zeleným „Ile de la Cité“! Tento nápad je blokován regulacemi kvůli obavám z vypařování a zápachu, ale jak se ukazuje v jiných zemích, i ty se dají technicky vyřešit – podívejte se na Copenhill od BIG nad spalovnou odpadů v Kodani, ale i na příklady z historie, jako jsou staré cisterny v Istanbulu. Představte si, že máme pod budovami více vodních nádrží – díky nim se dá pěstovat více rostlin, produkovat více jídla i chladit město. A poskytuje to neuvěřitelný nový prostor… Musíme o takové infrastruktuře přemýšlet kreativně.

Spolupracujete na různých projektech s developery, jako je například KKCG.  Můžete nám o nich říci více?

S KKCG jsme spolupracovali na Praze 5, kde transformujeme místo bývalé nemocnice a sanatorního parku na bydlení s vyšší hustotou. Téměř jako bychom vytvářeli „plovoucí paláce“ v podobě domků na stromech nad veřejným parkem. Kvůli regulačním procesům ale takové transformace trvají delší dobu. Pracujeme už na dalším projektu, ale ještě je brzy na to o něm mluvit.  

Váš koncept „Vertikální vesnice“ by mohl být relevantní i pro další vývoj Prahy. Jak byste jej vysvětlil obyvatelům, kteří preferují bydlení v méně husté zástavbě?

Koncept Vertikální vesnice se zrodil, když jsem viděl, jak asijská města všude produkují nekonečné identické věže. Pokud tam hledáte bydlení, všechno vypadá stejně – chybí rozmanitost, identita i zohlednění osobních potřeb. Většina lidí chce zahradu a dvě patra vysoký dům, takže v reakci na poptávku je skládáme vertikálně – dostanete různé typologie a vypadá to lépe. Koncept byl docela úspěšný a je kopírován kolegy po celém světě. Fungovat by mohl i v Praze: pokud byste tu přidali jen jedno patro ke každé budově se stejnou střešní linií, mohli byste pozvat celou Budapešť, aby se sem přestěhovala, a nikdo by si ani nevšiml změny. To by v průměru zvýšilo hustotu z 2,1 na 3 patra. Pro velké město by byla stále optimální, ale přinesla by významné zlepšení v kapacitě bydlení.

Spolu s Federicem Díazem jste na bienále architektury v Benátkách představili projekt Biotopia, který je snem o kompletně recyklovatelných a opakovaně použitelných budovách. Jakým způsobem by byly stavěny?

Koncept jde za tradiční recyklaci; vyvíjíme materiály, které mohou být přizpůsobeny a transformovány do úplně různých typů prostorů prostřednictvím kontinuálního cyklu. Zkoumáme to prostřednictvím nového druhu 3D tiskové technologie, kde se různé materiály spojují ve strojích, které mohou tisknout, pálit, míchat, skenovat, drtit a dokonce „odtisknout“ materiály. Představte si nástroj, který toto všechno zvládá, funguje kontinuálně. V Benátkách prostřednictvím filmu ukazujeme, jaký druh budov nebo prostředí by mohl z této technologie vzejít.

„Max. 1 % HDP by nyní stálo vyřešit vodohospodářství. Za 40 let to bude až 10x více.“

To zní, jako by se budovy mohly měnit v čase. Představujete si nahrazování celých budov najednou, nebo změny jednotlivých komponentů podle potřeby, vzhledem k tomu, že různé materiály mají různou životnost?

Je to velmi různorodé, co se týče času, velikosti i vzhledu. Bylo by to ultimátní demokratické město! Klíčový omyl je myslet si, že by tyto materiály byly tuhé – místo toho si je představte jako flexibilní gumu, která může dočasně ztuhnout. Když všechny tyto materiály smícháte dohromady, dostanete něco revolučního. Představte si, že byste procházeli budovou a najednou by se před vámi otevřela a zase zavřela zeď. Stejný princip platí i pro vodní systémy – materiál se může otevřít a vytvořit kanály, kde je voda potřeba, reagovat na tlak a pak se znovu zavřít.

Jak si myslíte, že tyto nové materiály transformují architekturu a stavebnictví? Výtahy nám například umožnily stavět mrakodrapy. Co umožní vaše inovace?

Výtahy by už nebyly potřeba – samotný materiál by vás mohl zvednout. Podobně byste nepotřebovali ani tradiční potrubí, protože se materiál otevírá a zavírá tam, kde je potřeba větrání nebo voda. Nebo se rozsvítí, kdy a kde je potřeba světlo. Tato technologie nám umožní dosáhnout toho, co momentálně považujeme za nemožné. Díky flexibilitě, změnitelnosti a materiální efektivitě. Vím, že to zní vzdáleně, a bude to trvat více než deset let, než se něco podobného zrealizuje, ale to je to, co znamená snít o budoucnosti. Mimochodem, cílem je vytvářet prostory, které vyhovují nejen lidem, ale také zvířatům a rostlinám. Stavby, které jsou v harmonii s přírodou místo toho, aby proti ní bojovaly.

architektura Rozhovor

Last modified: 16. 12. 2025