Na dveřích pavlače v prvním patře vnitrobloku, v němž se rozléhá halas ze zahrádky známé pražské pivnice U Vejvodů, ještě zůstala viset cedule Formafatal. Hned vedle ní je už přilepeno ale i nové logo Tunicate. Stejné místo, stejní lidé, stejné projekty, jen jiný název. S jednou podstatnou změnou – vše už tu probíhá bez architektky Dagmar Štěpánové, která studio Formafatal v roce 2015 zakládala. Devítičlenný pražský tým architektů Formafatal se proměnil v Tunicate a vedou jej Jan Roučka s Katarínou Varsovou.
Věhlas projektů, které Dagmar Štěpánová před šesti lety rozjela na Kostarice, začal přehlušovat práci zbytku jejího studia, které ale ani v Praze nelenilo. Zatímco se věnovala práci v zahraničí, kam se i přestěhovala, pod hlavičkou Formafatal v Praze zůstal tým, který se dále věnoval navrhování interiérů. „Přišlo nám škoda, aby bylo studio vnímáno jen přes Dášinu práci na Kostarice, když i my tady děláme pěkné věci. A tak jsme se domluvili, že bude přirozené, se oddělit,“ vysvětluje jeden ze zakladatelů Tunicate Jan Roučka. „Na dálku a s časovým posunem nebylo úplně komfortní práci konzultovat ani udržet její kontinuitu a klienti postupně přestávali rozumět tomu, kdo vlastně jsme,“ přiznává spoluzakladatelka Tunicate Katarína Varsová. Ač nechtěli přijít o renomé značky, kterou spolu vybudovali, nastal čas se posunout dál. „Došli jsme společně k tomu, že nejjednodušší bude se přejmenovat a vysvětlit klientům, že pro ně se nic nemění,“ shodují se architekti.
Atypická řešení
Název Tunicate vymysleli s marketingovými experty. V překladu to je mořský živočich pláštěnec, který připomíná průsvitný lalok vyrůstající z korálových útesů, ale jde o zkratku odkazující ke slovní hříčce s claimem „Tune to create“. „Vysvětlovali jsme, že se odlišujeme tím, že se zakázkami hodně zaobíráme, dlouho je navnímáváme a tvoříme tak, aby byly unikátní a na míru ušité zákazníkovi,“ vysvětluje Jan Roučka s tím, že interiéry zkrátka pečlivě „tuní“, aby v nich všechno sedělo.
Při tomto procesu často zjistí, že s tím, co je dostupné na trhu, kýženého efektu nedosáhnou. „Proto tíhneme k tomu, vymýšlet atypické prvky,“ říká Jan Roučka. Týká se to nejen nábytku, ale i světel a dalších prvků. Není však samoúčelně z důvodu, aby se za každou cenu odlišili, ale zároveň těmito návrhy řeší konkrétní dispozice daného prostoru. Příkladem je třeba krb, který v Tunicate navrhli do oceňovaného projektu Vila M – nedávné rekonstrukce prvorepublikové vily v Praze na Mrázovce, která si z posledního ročníku soutěže Interiér roku odnesla cenu zahraničních médií.„ Umístění krbu má své prostorové opodstatnění a ani řešení jeho plechového obkladu z patinovaných měděných plechů není jen estetickým prvkem. Výrazné členění obkladu štěrbinami elegantně skrývá odvětrávací mřížky,“ popisuje realizaci Katarína Varsová. Ocenění vnímá jako hezký bonus, ale základem spokojenosti s prací pro ni je vytvořit něco, co funguje a co nejlépe odpovídá klientovým potřebám.
Pracovat v symbióze
Rekonstrukcí dělají Tunicate zhruba stejně jako novostaveb. U novostavby je přitom podle Jana Roučky podstatné, aby klient přišel včas: „Ideálně když se ještě nestaví, aby se dala i lehce změnit dispozice, když je to potřeba,“ říká Jan Roučka a dodává, že interiérové studio není jen od toho, aby k sobě vybíralo vhodné kusy nábytku. „I samotné zadání se dá vylepšit – přidat novou funkci, zbourat příčku, prostor otevřít nebo zvariabilnit třeba posuvnými dveřmi či skleněnou stěnou.“ U rekonstrukcí se podle něj sice dispoziční změny nedělají snadno, protože je třeba přistupovat k prostoru s úctou k jeho historii, ale i tam je možné přijít s něčím unikátním. „Nebo spíše tunikátním!“ směje se architekt.
Jako čím dál častější fenomén vnímá Jan Roučka to, že si investor najme současně interiérové studio i architekta. „Aby to fungovalo, musíme se navzájem respektovat a pracovat v symbióze, abychom mohli prostor posunout dál. A většinou to tak také je. Často nás pak architekti investorovi rovnou doporučují,“ říká Jan Roučka a jako příklad uvádí například ateliér Machar &Teichman, ateliér Edit nebo architekta Aleše Fialu a dva projekty dělali také s ADR.
V současnosti Tunicate pracují i s ateliérem OVA, a to na projektu Resortu Svatá Barbora v Peci pod Sněžkou. I tam má vzniknout spousta atypických skleněných svítidel nebo skleněných stěn. Jedna recepce bude onyxová, druhá z masivního kamene: „Podobně jsme v jedné vile navrhli také kuchyňský pult z lámaného pískovce. Kus kamene se tam musel postavit ještě předtím, než se betonovaly podlahy,“ říká Katarína. Sjednocujícím prvkem ve Svaté Barboře má být odkaz k textilní tradici kraje, který se promítne do novodobě pojatého macramé, použitého třeba i na autorská svítidla.
Styl vzniká v dialogu
Na stole v ateliéru, u nějž se bavíme, přitom svítí zelená lampička ve tvaru magazínu Shapes, již vyrobila firma Brokis jako trofej pro vítěze cen Shapes of 2025. Studio Tunicate si ji odneslo za projekt Jabloneček, na němž právě pracují spolu s dalšími architekty a developerem Sergem Borensteinem. Nyní už pod novým názvem. Pro chystaný wellness resort v Ralsku navrhli první kompletně 3D tištěný dům z betonu, v němž má být concierge, ale také chalety, spa i budovu někdejší Německé školy. „Jde o systém prefabrikovaných dílů, jako jsou schodiště, sloupy nebo obklady, které se pak sestaví na místě,“ vysvětluje Jan Roučka a jeho kolegyně dodává: „3D tisk je pro nás zajímavou technologií, která se stále vyvíjí, a v současnosti si osaháváme její limity. Částečně totiž předurčuje podobu možných tvarů.“
Definovat vlastní styl z hlediska estetiky se Tunicate zdráhají – shodují se, že jejich estetický styl vnímají spíše jako mnohovrstevnatý a tvárný, formovaný dialogem s konkrétním klientem, kontextem i charakterem projektu. Každé nové zadání tak skýtá možnosti jak jej naplnit klientovi na míru. „Je pro nás podstatná pravdivost materiálů,“ říká Jan Roučka. „Když tvoříme moodboard na nový projekt, jde nám o to, aby byl materiálově bohatý. Snažíme se najít atmosféru ve správném sladění materiálů. Využíváme sílu jejich autenticity v tom, jak působí. U nás je dřevo dřevem, a plech je plech,“ doplňuje Katarína Varsová. Podstatná je atmosféra, kterou se snaží vytvořit v souladu s funkcí: „K interiéru asijského fastfoodu přistupujeme jinak než k bytu nebo rekonstrukci funkcionalistické vily. Snažíme se přitom nesklouzávat k trendovosti, aby interiéry fungovaly stejně dobře i po letech,“ tvrdí architekti.
Mantinely zadání
Ve stejné době jako na Vile M, tedy v roce 2018, začali v Tunicate pracovat i na projektu rekonstrukce pavlačového domu na Valdštejnském náměstí. Investor Tunicate oslovil spolu s Atelierem SAD a pro klienta, který koupil nejmenší byt v tomto památkově chráněném domě, navrhovali i jeho interiér, pod projektovým názvem Byt v pokoji. „Původně jsme developera přemlouvali, ať tam byt nedělá, protože je ten prostor velmi malý. Na výměru to byl náš vůbec nejmenší projekt,“ říká Jan Roučka. Omezené možnosti tohoto projektu, tedy malá plocha, skromný budget, ale třeba i stropní klenby, studio přirozeně dovedly k neobvyklým řešením. „Společné prostory domu byly pojaté velkoryse – patinové povrchy, pravý kámen, štuky, atypická svítidla a podobně. A tady jsme najednou měli použít lamino. Většinou býváme barevnější, ale to se nepotkalo s klientem, a tak jsme se snažili nalézt společný průsečík mezi preferovanou střídmější barevností bytu a materialitou společných částí domu. Zvolili jsme jemný metalický povrch v barvě šampaňského,“ popisuje Jan Roučka.
Naopak minimálně svázáni zadáním byli v Tunicate při tvorbě interiéru vinného baru Autentista, pod kterým jsou podepsáni jako autoři právě Jan Roučka s Katarínou Varsovou, i když ještě pod značkou Formafatal. Jako zadání tu dostali v podstatě jen to, že chtěl klient dřevěnou podlahu. „Jsou klienti, kteří popíšou svůj cíl jako atmosféru, kterou od naší práce očekávají, ale konkrétní představu nemají,“ říká Katarína Varsová a její společník dodává: „Zadání si s klientem snažíme rozpitvat, abychom ho skutečně pochopili. To, jak lidé něco popisují slovy, nemusí skutečně odpovídat jejich představě. Je třeba rozkrýt ji konkrétně.“
Interiér tohoto vinného baru je sice poměrně strohý, ale odráží atmosféru vinného sklepa. „Do noty nám tu hrály klenuté stropy, použili jsme strohé materiály, ale zároveň si hrajeme s podprahovými vjemy,“ říká Katarína Varsová. Gradientní tisky na stolech vycházejí z představy, jako by se na dýhu vylilo červené víno. Pod obklady stěn architekti umístili bronzové zrcadlo, díky němuž návštěvník podprahově vnímá odraz okolí. Vinotéku protíná na míru dělané svítidlo z ohořelého akátového kmene, které se používají na viničních tratích, a to je doplněno nástěnnými atypickými svítidly inspirovanými naplněnou vinnou sklenicí. Nejvíce pyšní jsou tu Tunicate ale na řešení vinotéky, která elegantně zakončuje celý prostor.
V současnosti pracuje studio také na několika větších soukromých vilách v okolí Prahy, několika menších bytech nebo také na penthousu v Rohan City. „Zajímají nás nejen projekty exkluzivní umístěním nebo plochou, ale i takové, kde je krásné zadání,“ uzavírá Katarína Varsová.
Last modified: 23. 9. 2026
