Gesta v prostoru

•

Tvarosloví nových soch Jana Kalába vychází z jeho abstraktních reliéfních obrazů. Aby umělec vypiloval objekty k dokonalosti, pracuje s virtuální realitou a 3D tiskem. Výsledkem jsou organické tvary, které odlévá do kovu a jsou tak vhodné i pro využití v architektuře. Do 10. ledna 2027 je Jan Kaláb poprvé ukazuje na sólo výstavě v galerii KodlContemporary.

Na aktuální výstavě v galerii KodlContemporary představujete novou rovinu své tvorby – velké abstraktní objekty, které jsou vhodné i pro použití v architektuře. Jaký je jejich koncept?

Jde o mou první velkou samostatnou výstavu po osmi letech a vydávám k ní také monografii a limitovanou edici tisků. Úplně poprvé představuji nové bronzové sochy, na kterých jsem pracoval poslední tři roky. Vznikají tak, že tvary nejdříve modeluji ve virtuální realitě a pak jejich modely po částech tisknu na 3D tiskárně. Jednotlivé díly se pak spojí, vybrousí, vykytují a nakonec je z nich model, který se dá odlít z kovu. Celou galerii jsme rozdělili na čtyři sekce, kde prezentuji dvě série obrazů a dvě série soch. Kromě bronzu pracuji také s nerez ocelí a sklem. Další část věnovaná objektům, v přední části galerie, sestává ze zavěšených instalací z hliníkových barevných plátů. Nahoře v patře jsou umístěné Kaleidoskopy – barevné obrazy skládané z malých pláten – a na druhé straně reliéfní obrazy, které tu poprvé vystavuji v nebarevné, bílé nebo černé variantě s viditelným béžovým plátnem.

Jedna z vašich nových soch se stala i součástí architektury galerie – sedí na střeše této „skleněné kostky“ na rohu Pařížské. Bylo těžké ji tam umístit?

Znamenalo to složité řešení nejen převozu, ale i práci se statikou, aby stála opravdu bezpečně. Uvnitř skleněné budovy je zděné jádro s výtahem, které se díky mé soše pomyslně protáhne až na střechu. Celá budova galerie tak působí jako sokl pro moji sochu, tvoří její dominantu, která je odevšud viditelná. Architektonická koncepce samotné výstavy je navíc vymyšlená tak, že ani jeden obraz není zavěšený na stěně, ale v prostoru na lankách. Tím se i obrazy stávají objekty a všechno dohromady levituje kolem velkého bílého soklu, který korunuje moje socha.

Z čeho vycházejí tvary vašich soch?

Moje tvorba se vyvíjí postupně, organicky. Navazuji na tvary, které jsou v mých obrazech. Nejdříve byly ploché, poté jsem začal dělat trojrozměrné rámy a vznikly z nich reliéfy a jejich tvary teď přenáším do prostoru v podobě samostojných objektů, které dobře fungují i venku. Tento proces trval poměrně dlouho. Hledal jsem správnou techniku, jak tvary do trojrozměrných objektů přenést. Dařit se mi to podle mých představ začalo až s 3D tiskem a především s virtuální realitou, protože tam můžu modelovat hodně intuitivně.

Jsou to taková gesta v prostoru. Když jsem tvary zkoušel vybrušovat ručně například z bloku polyuretanu, nikdy nevyšly tak dobře, jako když se napne plátno přes různé roviny a vytvoří tak dokonalou plochu. Tu se mi ale stále nedařilo vytvořit, než jsem se postupně naučil pracovat s pokročilými technologiemi, které umožnily kýžený výsledek dotáhnout.

Kde si pro své sochy představujete ideální umístění?

Kdekoli v architektuře. Dovedu si představit spoustu potenciálních míst, kde by mé sochy mohly stát, třeba na náměstích. V Praze těch míst není tolik, respektive mi připadá, že se Praha sochám ve veřejném prostoru brání a spíše odrazuje umělce od toho, aby chtěli svá díla někam umístit.

Dávají architekti ve svých projektech umění dostatečný prostor?

Vnímám to pozitivně. Připadá mi, že se situace zlepšuje a že se v nových projektech na umění myslí čím dál více. I developeři přemýšlejí tímto směrem cíleně a systematicky. Účastnil jsem se například veřejné soutěže, kterou Penta vypsala pro umělce na dílo pro Vinohradskou 8. Byl tam velký přetlak a nepostoupil jsem, ale nejsem z toho nijak zhrzený. Naopak mě těší, že se takové věci dějí a jsou pojaty profesionálně. S architekty jsem spolupracoval také na různých vizualizacích, kdy využili mé 3D modely v projektech, které jsou teprve v procesu.

Navrhoval jste někdy dílo přímo do nějakého konkrétního prostoru?

První projekt, který je v realizaci ve spolupráci s developerem, je určen do bytového domu, který staví PSN ve Vršovicích. Dokončen by měl být v příštím roce. Budu tam mít v průjezdu zavěšený objekt z ocelových plátů. Nedávno jsem řešil návrh do velkého lobby obchodního domu v Číně nebo rezidenčního projektu v Miami. Ani jedno bohužel nedopadne, ale snažím se, co to jde. Dříve jsem dělal graffiti objekty do veřejného prostoru, ale nejsem si jistý, jestli je lze nazývat sochami. Byly z pomíjivých materiálů, takové dřevěné desky sešroubované k sobě. Rozmisťoval jsem je nadivoko po městě a většina z nich už zmizela nebo byly zničeny. Já sochu vnímám spíše jako něco trvalého, co má odolávat času. A co se týče klasických soch, jsem teprve nováček.

Sochu jste ale přitom studoval…

Byl jsem sice v ateliéru sochařství profesora Beránka, ale nedělal jsem tam sochy. Graffiti sochy jsem začal vytvářet paradoxně až v době, kdy jsem studoval u paní profesorky Svobodové na Akademii výtvarných umění. Pak jsem měl období, kdy jsem byl známý 3D graffiti sochami z pěti písmen, které jsem rozmisťoval do ulic. Vyráběl jsem je ale sám a nechtěl jsem být otrokem toho, že bych vlastníma rukama dělal stále tutéž věc dokola. Převrátil jsem proto svoji pozornost jinam a začal jsem se soustředit na obrazy. To mou kreativní mysl zaměstnalo natolik, že jsem patnáct let dělal jen obrazy, které se pak ale postupně začaly stávat sochami. A tak jsem se obloukem zase vrátil zpátky k sochám, jen jsem potřeboval najít ten správný jazyk a techniku. Teď doufám, že se díky sochám zase dostanu zpátky do veřejného prostoru.

Sochy odléváte nejen do bronzu, ale také do skla, jak se vám s těmito materiály pracuje?

Z bronzu i ze skla už jsem dříve dělal menší sochy, například zmiňovaných Pointíků. Ale větší sochy, jako jsou ty nové dvoumetrové nebo metrové, jsem nikdy předtím z bronzu nedělal. V mých tvarech jde o to, aby byly plynulé a přesné. Ne každá bronzárna je na to vhodná, a tam, kde to zvládají, je velmi dlouhá čekací doba. Dostat se do výroby trvá třeba až rok, je to velmi dlouhý proces.

A se sklem je to podobné, i když se chová trochu jinak. Vytvořím si model, vytiskneme ho na 3D tiskárně, připravíme povrch, a to odvezeme na zaformování a odlití. Když dělám sochu ze skla, musím přemýšlet o tom, jak funguje povrch a co je vidět skrze ni. Nikdy není dopředu jasné, jak bude vypadat výsledek, včetně toho, jak vyjde barva skla. Je tam velký prostor pro náhodu.

Vztahují se tvary vašich soch k nějakému společnému tématu?

Dělám to, co vnitřně cítím, že je potřeba udělat. Názvy svým sochám dávám až poté, co jsou hotové a vidím je vyfocené. Soše, kterou jsem umístil na střechu galerie, pracovně říkám Gesto, a další jsem pojmenoval například Dancing Line. Společná linka mých soch i obrazů jsou tvary, vztahy a pohyb, který je možné najít v přírodě, vesmíru anebo mikrokosmu.

Je možné setkat se s vašimi sochami někde ve veřejném prostoru?

Několik let stojí na terase budovy Bubenská 1 můj velký Point. Momentálně stojí skoro sedmi metrová socha nazvaná Black Mechanical Planet na Evropské ulici vedle sídla PPF. Nainstalovali jsme ji u příležitosti Signal Festivalu. Na několik nocí ožila mappingem od Jana Hladila a hudbou od Ondřeje Skaly. Na tomto místě zůstane asi bohužel jen do ledna, kdy skončí povolení. Pak zůstává otázkou, kam se nám ji podaří umístit.

Kromě toho, že jste umělec, jste také spoluzakladatel a spolumajitel Trafo Gallery. Jak vznikla vaše spolupráce s galerií KodlContemporary?

S Jakubem Kodlem už se známe dlouho, ještě od dob, kdy žádnou galerii neměl. Teď má nádherný výstavní prostor, ve kterém je velkou výzvou umění prezentovat. Mám upřímnou radost, že naše mnohaletá spolupráce pokračuje a že mě KodlContemporary exkluzivně zastupuje.

Často vystavujete i v zahraničí. Chystáte se někam vyjet i s novými sochami?

Míval jsem tři až čtyři zahraniční výstavy ročně a byl jsem jimi zahlcen natolik, že už mi nezbývalo tolik prostoru pro tvorbu. Jel jsem jako na běžícím pásu a potřeboval jsem trochu odstup. Svět se dynamicky mění, mění se trh s uměním a mění se i moje tvorba. V souvislosti s válkami ve světě opadly i zahraniční výstavy a já jsem se mohl naplno ponořit do tvorby soch. Loni jsem měl výstavu jen v Bratislavě a letos mám kromě Prahy také výstavu v Madridu. Teď mi šlo především o to, připravit současnou pražskou výstavu spolu s novou knihou a ukázat svou tvorbu zase v jiném kontextu. A doufám, že to bude nový impulz k dalším výstavám v zahraničí.

Jak se podle vás trh s uměním mění?

Za covidu vyšší střední třída nakupovala umění pro radost a galerie měly žně, ale zase trpěly restaurace, divadla a hudebníci. Dnes jsou kvůli válce lidé nejistí a investují do jiných věcí, než je umění. A pokud někdo do umění investuje, je to většinou opravdu bohatý člověk a chce do něj uložit větší peníze, tedy kupuje umělecká díla v řádech deseti milionů a výš. Mám pocit, že můj segment umění je momentálně v útlumu. Ale výroba větších soch je velmi drahá a náklady na odlití začínají na půl milionu korun. Od toho se pak odvíjí i cena mých soch. Tím vstupuji na nový trh a jsem zvědavý, jak se to bude vyvíjet dál.

Jan Kaláb

Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru kresby pod vedením Jitky Svobodové. Strávil rok také v ateliéru architektury Evy Jiřičné a dva roky v ateliéru sochy Jiřího Beránka na UMPRUM. Background jeho tvorby leží v graffiti a streetartu, kdy se dříve proslavil tím, že na nároží domů umisťoval 3D graffiti sestavené z písmen jeho pseudonymu Point. Tvary těchto objektů později použil i pro tvorbu menších soch z různých materiálů. Věnuje se abstraktní malbě na plátna, která napíná do organických tvarů a v posledních letech také soše. Tuto rovinu své tvorby nyní poprvé prezentuje na výstavě v pražské galerii KodlContemporary, která jej i zastupuje. Je také spoluzakladatelem a spolumajitelem pražské Trafo Gallery.

Last modified: 20. 11. 2026

↑