Školu ARCHIP jste zakládali s touhou po změně systému vzdělávání architektů. Co se za těch patnáct let, kdy funguje, v této oblasti změnilo?
Na evropské úrovni se atmosféra ve vzdělávání architektů proměnila velmi. Školy vedou mladší lidé s lepším vzděláním a mají k tomu úplně jiný, otevřenější přístup. ARCHIP je členem asociace EAAE (European Assiciation of Architectural Education), která sdružuje téměř všechny evropské školy architektury. V rámci ní se jednou za rok potkávají děkani na Deans Summitu. Letošní ročník se zabýval design & build projekty, ale zároveň i revidováním studijních programů. Mluvila na něm například Vera Kaps z ETH Curych, která představovala změny studijních programů na této top škole. Připravují je už pátým rokem, přistupují k nim velmi důsledně, participačně, s ohledem na vývoj architektury. U nás se změny ve veřejném vysokém školství bohužel prosazují velmi obtížně. Ač se děkan Fakulty architektury ČVUT Dalibor Hlaváček snaží a obklopuje se schopnými lidmi, studijní program bohužel zaznamenal málo změn. Sedím ve vědecké radě jak Fakulty architektury ČVUT, tak VUT v Brně a dříve jsem byla i v Liberci, a tak vím, že se občas tyto školy inspirují tím, jak ke studijním programům přistupujeme my. A to mě ubezpečuje v tom, že to, co děláme my už patnáct let v ARCHIPu, děláme správně.
Co je na současném modelu výuky v Česku tak zastaralé?
Vzdělávání architektů v Česku je velmi konzervativní. Až příliš se zabýváme historií, téměř nemyslíme na budoucnost, o tom, co bude, ani nespekulujeme. Měla jsem možnost nahlédnout do studijních plánů Fakulty architektury ČVUT a VUT v Brně z 30. let 20. století a dodnes se základní kostra programů téměř nezměnila. Profese se přitom mění velmi turbulentně a je třeba, aby školství bylo k těmto změnám flexibilní a otevřené. Model mistrovsky vedených ateliérů už neodpovídá tomu, jak funguje dnešní svět. Můžeme si vzít příklad ze Skandinávie, kde je architektonické vzdělávání multidisciplinární, předměty se prolínají a není výjimkou, že propojuje zdánlivě nepropojitelné oblasti.
Jak se za těch patnáct let změnil samotný ARCHIP?
Jsme si o hodně jistější v tom, co děláme. Když jsme začínali, šli jsme do toho s velkým nasazením a obětovali jsme tomu všechno. Začínali jsme s jedním ročníkem, dnes jich máme pět. Máme okolo stovky studentů a většina z nich přichází ze zahraničí. Procento studentů z Česka ale stoupá, máme jich okolo 20 %. Připravujeme doktorský program, chceme se mezinárodně akreditovat. V procesu akreditace ze strany britské RIBA (Royal Institute of British Architects) jsme postoupili do dalšího kola a v říjnu se chystáme na návštěvu hodnoticí komise. Zároveň chystáme oslavy 15 let existence školy.
Na co se nejvíce zaměřujete ve výuce?
Témata výuky se konstantně proměňují a nepopírám, že s příchodem zahraničního hostujícího profesora Winyho Maase ze studia MVRDV i více, než jsme očekávali. Dále také začínáme s novým projektem Rethinking Logistics, který řeší velké logistické parky. Dostali jsme na něj grant od soukromé dánské instituce Ramboll a účastní se jej i dánská kancelář Henning Larssen, která vyhrála soutěž na Hlavní nádraží v Praze. Náš přístup k výuce nemapuje tolik historii architektury, ale zaměřuje se na budoucnost. Věci se dají předpovídat, jen je třeba naučit se klást ty správné otázky a nebát se experimentovat. Když se budou stále dokola jen navrhovat domy bez širších souvislostí, architektura nikam nepokročí.
Jaké projekty se studenty řešíte?
Vždy jsme pracovali především na pražských projektech ve spolupráci s ostatními partnery z veřejného i soukromého sektoru. V rámci tohoto konceptu mimo jiné pořádáme pro všechny studenty školy uprostřed semestru týdenní workshopy s lidmi z praxe, ať už jde o developery, neziskový sektor nebo municipality. Podílejí se na zadání, poskytují ceny a komentují výsledky. Pro studenty se tak otevírají možnosti, čemu by se mohli věnovat ve své budoucí kariéře a učí se například i to, jak jednat s klientem. A zároveň naši partneři díky čerstvým očím mladých architektů dostanou neotřelý pohled na to, jak by mohli ke svým projektům přistupovat.
S kým konkrétně jste tímto způsobem pracovali?
Spolupracovali jsme takto například s Petrem Cichoněm, který vlastní Bageterii Boulevard. Předložil nám pět prodejen, které by rád vylepšil. Zapojili se všichni studenti, pracovali ve dvanácti teamech. Dozvěděli se podrobnější informace o fungování firmy, navštívili daná místa a vedli rozhovory jak se zákazníky, tak se zaměstnanci prodejen. Při závěrečné prezentaci pak byli studenti vystaveni otázkám a komentářům majitele i architektů ze studia Labor 13, kteří pro Bageterii Boulevard zpracovávali architektonická řešení. V jiném projektu pro společnost Medicon a jími provozované polikliniky studenti zkoumali, jak tato zařízení vyhovují po architektonické stránce – jak funguje orientační systém budovy, jestli jsou dobře vyřešeny čekárny, jak působí interiér kliniky na pacienty a zároveň, jak vypadá okolí objektu. Poslední workshop probíhal s magistrátem města Pardubice a věnoval se břehům řek. Do něj se online zapojily i studentky z dívčí školy architektury v Pune v Indii, které zároveň na podobném projektu pracovaly ve svém městě.
Zapojují se i naši studenti do zahraničních projektů?
S dívčí školou architektury v indickém Pune spolupracujeme od loňska. Spolupráce spočívá ve vzájemném propojování zadávaných témat. Jeden z našich dalších projektů se týkal Ougadougu, hlavního města Burkina Faso. Tam studenti navrhovali venkovní kino na tržišti a opět ve spolupráci s tamními studenty. To nám umožnila spolupráce s Michaelou Solnickou, která vede pobočku pražské kanceláře Jakuba Ciglera – experimentální architektonickou platformu Unlimited Jakub Cigler Architekti. Jsme ale samozřejmě v úzkém kontaktu i s evropskými školami architektury a s mnoha z nich se setkáváme právě třeba na eventech pořádaných EAAE. V současné době také chystáme nový program se školami architektury v Saúdské Arábii. Připravujeme šestitýdenní letní školu architektury pro studenty a mladé profesionály z několika tamějších škol.
Jak tato spolupráce vznikla?
Když jsem vedla v roce 2011 workshop v Egyptě, v krásné oáze Siwa u libyjské hranice, podpořila nás česká ambasáda v čele s panem velvyslancem Pavlem Kafkou. Po pár letech jsme na sebe narazili v turecké Ankaře a nyní právě v Saúdské Arábii. Tamní společnost se velmi proměňuje. Ještě před několika lety tam ženy neměly možnost řídit auto, dnes už běžně pracují v architektonických kancelářích a vedou vysoké školy. Mají tam program Vision 2030, ke kterému se váže nejen právě připravované EXPO, jež se tam bude konat za čtyři roky. V rámci něj se budou stavět i nové části Rijádu. Workshopy budou zaměřené na veřejný prostor i na využití AI. Povede je mimo jiné Ivan Kučina – srbský architekt, který žije v Římě a dlouhá léta učil v německém Dessau, rodném městě hnutí Bauhaus, a zaměřuje se na sociální rozměr architektury – komunitní projekty, promýšlení architektury jako společenského projektu.
Přenášejí už vaši absolventi způsob přemýšlení o architektuře, který se u vás naučili, i do praxe v architektonických kancelářích?
Než se architekti etablují, nějakou dobu to trvá. Na to je patnáct let ještě krátká doba, zejména pak v tuzemském kontextu, kde jsou povolovací procesy extrémně dlouhé. Mnoho našich zahraničních studentů tu zůstává a začínají pracovat v českých kancelářích nebo si zakládají vlastní kanceláře a začínají s malými projekty. Jiný přístup k architektuře nám sem přinášejí ale i čeští studenti, kteří vyjeli do zahraničí. Zabývají se už jinými problémy, než je třeba kompozice fasády, neřeší architekturu jen jako stavbu, ale i jako to, jaký má dopad na okolí, jak je položena v terénu a podobně.
Zaměřují se začínající architekti rovnou i na mezinárodní soutěže?
Najít si soutěž v zahraničí není problém, je jich nepřeberné množství. Řada mladých architektů na zahraničních projektech spolupracuje, ale v českém prostředí je bohužel zcela výjimečné, že by se účastnili nebo uspěli v mezinárodní soutěži. Ale výjimky existují. Soutěžit je velmi drahá záležitost a pro začínající architekty je to čím dál těžší. Ale i začít s vlastní praxí není vůbec jednoduché. Bohužel se nám nepodařilo uhlídat honorářový řád. Ve většině západních evropských států honoráře nikdo nerozporuje a projekty jsou zpracovávané na základě jasných pravidel. U nás se bohužel vždy najde někdo, kdo část práce udělá klidně zadarmo, aby zakázku dostal. Dále je v zahraničních kancelářích běžné, že se architekti věnují výzkumu, něco testují a získají pro to i klienta. To je u nás zatím nemyslitelné, klienti tu nejdou do nejistoty a je to škoda, protože experimenty architekturu posouvají.
Jak vlastně vaši školu financujete?
Když jsme školu nadšeně zakládali, žila jsem v přesvědčení, že se podporovatelé školy z oblasti stavebnictví a developmentu jen pohrnou, aby mohli podporovat vzdělávání architektů. Do té doby tu přece nebyl mezinárodní pohled ve výuce tak samozřejmý. Ale nestalo se. Nesehnala jsem žádné sponzory s jedinou výjimkou, a tou je architekt Ivo Slamják, který má malou developerskou firmu Doma.as. Tehdy nám poskytl velkorysou finanční podporu, ale za těch patnáct let byl jediný. Náš příjem plyne zejména ze školného a z několika málo grantů.
Vaše pozice zasahuje nejen do obchodní sféry, ale i do politiky. Vy jste se rozhodla na podzim kandidovat za STAN na Praze 6. Vnímáte vstup do politiky jako přirozené pokračování vaší práce?
Rozhodla jsem se před dvěma lety, když bylo zřejmé, že se v parlamentních volbách nevyhneme vítězství ANO. Řekla jsem si, že není na co čekat. Nestačí pouze kritizovat, ale je třeba něco dělat. A tak jsem se rozhodla, že to zkusím a STAN jsem si vybrala jako mně ideově nejbližší stranu. Chci do voleb jít hlavně jako odborník. V kampani budu vycházet ze své představy o podobě veřejného prostoru a nabídnu pohled na to, jak kvalitu života může podpořit architektura.
Chodím a dívám se kolem sebe a časem mě to dovedlo k rozhodnutí, že bych tyto věci měla začít i ovlivňovat. Další problémy jsou samozřejmě, doprava, parkování, vizuální smog a tak dále. V tom jsme trochu zaspali. Navíc dodnes vznikají projekty bez participace, o kterých rozhodují lidé, kteří tomu nerozumějí.
Je architektura v politice téma?
Mám dojem, že každý druhý politik mluví o tom, jak rozumí územnímu rozvoji. Takových odborníků je ale ve skutečnosti opravdu málo i mezi architekty. Výuka územního plánování i urbanismu byla do roku 1989 silně ideově poznamenána a minimálně do konce 90. let byla její výuka na škole pouze návazností na předešlé období. Tomu odpovídala i kvalita tehdy zpracovaných plánů. Lídr naší pražské kandidátky do podzimních komunálních voleb Petr Hlaváček je náměstkem pro územní rozvoj, ale moc dalších odborníků v politice v této oblasti nevnímám.
Česká komora architektů nedávno vydala publikaci Teze ČKA komunální politiky architektury. Čemu pomůže?
Je to strategie, jak pracovat na kvalitním veřejném prostoru, s majetkem města, strategickým plánováním i důležitou pozicí městského architekta na územním plánu a architektuře. Svým zaměřením je ale určena spíše jako doporučení pro politiky v menších městech – jako takové základní desatero. Je ale skvělé, že něco takového vzniklo.
Regina Loukotová je architektka a rektorka ARCHIP, mezinárodní vysoké školy architektury v Praze. Svou architektonickou praxi, kterou zahájila v roce 1999 společně s architektem Martinem Roubíkem, spojuje s pedagogickou činností. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde absolvovala postgraduální studium s tématem Architektura a veřejnost. Její ateliér se zúčastnil desítek národních i mezinárodních soutěží, přičemž mimořádný úspěch zaznamenal v rámci návrhu Velkého egyptského muzea z roku 2003. V roce 2017 absolvovala Fulbrightův program na Carnegie Mellon University, School of Architecture v Pittsburghu. V současnosti je členkou pracovní skupiny Vzdělávání v ČKA a zároveň působí ve vědeckých radách fakult architektury ČVUT v Praze a VUT v Brně.
architektura Rozhovor urbanismus vzdělávání
Last modified: 10. 8. 2026
