Spolu s Janem Dotřelem vede galerii Kvalitář, v níž není prostor jen kulisou, ale nástrojem čtení, a kde věda není jen dekorací, ale metodou. Architekt a galerista Marek Habr se s magazínem Shapes podělil o svůj odvážný přístup k vedení galerie, kde se architektonické myšlení promítá do kurátorských rozhodnutí. Jak se rodí čitelné instalace?
Jak byste dnes popsal misi galerie Kvalitář?
Jsme laboratoř, kde se umění potkává s poznáním. S uměleckým ředitelem Janem Dotřelem držíme art-science linku, která vychází z jeho kurátorského zaměření (od výstav SPACE přes Aetas Praehistorica po Geometria Naturalis) a navazuje na naše architektonické kořeny. Synergie nám umožňuje stavět témata, která mají formu i obsah, výrazovou sílu i metodu.
Jak se do vedení a instalací propisuje vaše profese architekta?
Uvažuji v rytmu prostoru: světlo jako materiál, trajektorie návštěvníka, pauzy mezi díly. Výstava není jen součet objektů, ale situace, v níž se význam propojuje s materiálem. Když rámec funguje, dílo „dýchá“ a divák čte příběh bez nápovědy.
Co v praxi znamená onen slogan „art & science“?
Nepřebíráme vědu dekorativně, přejímáme metody. Pozorování, práce s daty a materiálem, ověřování hypotéz. Kurátorsky to znamená: jasný příběh, přesná instalace, otevřený jazyk. Odbornost nesmí být bariéra a efekty by neměli přehlušit obsah.
Jaké výstavy můžeme dnes v Kvalitáři navštívit?
Do 15. listopadu probíhá výstava home is where the haunt is představující tvorbu Antonie Stanové, kterou výhradně zastupujeme, a to v dialogu se zahraniční intervencí německé performerky Olgy Hohmann a francouzsko-nizozemského dua Megan Bruinen & Elouan Le Bars. Výstavu kurátorovala Mariana Pecháčková. Je to přesně typ setkání, který nás zajímá: malířská obraznost, hlas a digitální „přízraky“ ve velkoryse vystavěném prostoru.
Co chystáte v Praze dál?
Začátkem října představíme výstavu Lenky Falušiové kurátorovanou Braborou Kundračíkovou. Lenka se nedávno stala laureátkou ceny Vladimíra Boudníka a jsme moc rádi, že její výstava bude právě u nás. Závěr roku věnujeme dvojvýstavě Jana Uldrycha a Adama Kašpara pod kurátorským dohledem Jana Dotřela. Chceme zviditelnit průsečík imaginace, materiálu a vědecké obraznosti — ne jako efektní crossover, ale jako promyšlený výzkumný rámec.
Letos na jaře jste se s Kvalitářem účastnili veletrhu Paper Positions v Berlíně. Co nám může papír jako médium nabídnout?
Papír má dnes sebevědomí. Devátý ročník veletrhu se poprvé odehrál v hlavní hale letiště Tempelhof; 65 galerií z 18 zemí — to je jasný signál pro galeristy i sběratele. Pro nás to byl test čitelnosti děl i servisu: jak funguje gesto, kresba, vrstvení myšlenky na zdánlivě obyčejném materiálu.
Na podzim míříte s Trafo Gallery na Contemporary Istanbul. Co pro vás bude klíčové?
Jde o 20. ročník v Tersane Istanbul. Pro nás je to lakmus mezinárodní srozumitelnosti témat, která doma rozvíjíme celoročně. Letos se účastníme poprvé a představíme čtyři polohy, které společně kreslí naši křivku: Antonie Stanová, Adam Kašpar, Milan Houser a Jakub Berdych Karpelis.
Jak ve vedení galerie funguje tandem majitel–architekt a umělecký ředitel Jan Dotřel?
Já držím strategii, vztahy, péči o prostor; Jan nese výzkumnou kontinuitu a kurátorský příběh. Sdílíme přesvědčení, že galerie má být most — mezi umělci, vědci a publikem, ne věž ze slonoviny.
Jak měříte úspěch výstav, které prezentujete?
Nestačí prodeje ani návštěvnost. Sledujeme, kolik smysluplných debat výstava otevře, jaké spolupráce iniciuje — pro autory i pro galerii — a co z ní zůstane v paměti scény. Když se divák vrací a chce pokračovat v rozhovoru, víme, že rámec i obsah do sebe zapadají.
Jak pracujete s publikem a sběrateli za účelem zachování přístupnosti vědeckých témat?
Předkládáme mu čitelné texty, komentované prohlídky, rozhovory s autory, ale i dobrý servis — a otevřený depozitář, aby se člověk nebál vejít za oponu. Zkrátka učíme lidi chodit do galerií bez strachu – to je dlouhá nit, kterou držíme od začátků.
V médiích jste říkal, že nejste závislí na grantech ani na vstupném. Stále to platí?
Diverzifikujeme; prodej, dlouhé vztahy s autory a sběrateli, veletrhy, spolupráce. Když stojíte na více nohách, můžete držet kurátorské zadání a nepronajímáte dramaturgii „na efekt“.
Kde vám nejvíce pomáhá to, že jste zároveň architekt?
V přesnosti a péči o kontext. Prostor má své tempo a paměť. Když má instalace jasnou trajektorii a ticho mezi díly, publikum dostane čas. A ten je v galerii stejně důležitý jako obraz.
Senovážné náměstí leží sice v centru Prahy, a přece trochu stranou. Je to výhoda?
Obrovská. Jsme viditelní a máme klid na soustředění. Můžeme pěstovat komunitu, hostit zahraniční publikum, a přitom neuhnout z kurátorské i společenské linie.
Když se ohlédnete ke kořenům Kvalitáře, co bylo podle vás dosud nejodvážnějším rozhodnutím?
Že jsme se s Jiřím Kučerou pustili do galerie jako dva architekti mimo obor. Mnozí si klepali na čelo, ale pro nás to byla odpověď na díru na trhu: spojit umění, architekturu (a z počátku i artdesign) a ukazovat umění jako něco samozřejmého. Z chátrajícího barokního prostoru jsme si za tu dobu vybudovali výstavní dům s otevřeným depozitářem — a to odhodlání nám zůstalo.
Last modified: 15. 11. 2025
