Ačkoliv jsou jeho figurální plastiky převážně z kovu a dřeva, působí zároveň hravě a jemně. „Když tvořím, není tolik důležitá myšlenka, ale energie, kterou na vás umění působí a vy z ní čerpáte a hrajete si,“ zamýšlí se v rozhovoru výrazný sochař mladší generace Jakub Flejšar. Konečná podoba plastik bývá proto často překvapením i pro něho samotného. A i názvy děl mluví samy za sebe: „Touha vzletět, Nový začátek, Ostrý jazyk nebo Co jako?“
Jak si vás vlastně získala sochařina? Vy jste měl přece blízko i ke sportu, proslavil jste se jako snowboardcrossový trenér olympijské vítězky Evy Adamczykové Samkové…
Svět umění si mě vlastně našel sám. Já jsem měl v úmyslu jet snowboardovat do Ameriky, a ne jít studovat vysokou školu. Ale nedostal jsem tehdy vízum, tak jsem šel na zkoušky na pražskou Vysokou školu umělecko-průmyslovou. A nějakým záhadným způsobem jsem po každém kole postupoval do kola dalšího. Ale místo toho, abych měl radost, jako obvykle mívají ti, co se jim při zkouškách daří, tak mi to kazilo představu, že ze mě bude snowboardista, co si bude cestovat po světě. A nakonec jsem se na školu opravdu dostal a časem i zjistil, že i tahle cesta je zajímavá.
A umění si vás získalo…
Ano, i když je pravda, že ještě během školy jsem se věnoval více snowboardingu, než abych tolik tvořil. Ale můj profesor vždy říkal, že se jednou budu muset rozhodnout, co z toho budu dělat, že umění nejde dělat polovičatě. Tenkrát jsem si myslel, že nemá pravdu, že zvládnu obojí.
A měl?
Ano. Teď už se dostávám do fáze, kdy si říkám, že pravdu měl. Pozornost nejde dělit. Dělat něco pořádně znamená obětovat tomu veškerý svůj čas a schopnosti.
Dobře. Kde hledáte inspiraci pro tvorbu?
To se nedá jednoznačně říci. Neumím to specifikovat, všude a nikde zároveň. Často je to ale tak, že sochu tvoříte pro nějaký konkrétní prostor, a tak se snažíte zachytit jeho energii, a tu buď nějakým způsobem změnit, anebo ji naopak ctít. Inspirace ale vychází i z materiálu, se kterým pracuji. Ten má svá omezení. Nemůžete ho úplně „znásilňovat“, takže si vnitřně uvědomujete jeho specifická pravidla, která chcete a vlastně musíte dodržovat. A taky je inspirací vlastně i samotný život.
Jak vy sám tedy vnímáte své sochy?
Je to vlastně taková moderní figurativní sochařina hodně založená na anatomii a znalosti pohybu. I když jsou mé plastiky geometrické, tak pořád v nich dokážete zachytit například smutek, nostalgii nebo naopak třeba optimismus. Takovou tu skrytou radost ze života, který nemusí být vždycky jednoduchý, ale rozhodně je stále zajímavý.
Například?
Teď jsem třeba dělal podzimní „figuru“ z plátků železa a jemných tyček. Vypadá, jako když ze stromu padá podzimní listí. Je taková nostalgická, možná až trošku depresivní, ale pořád zachycuje i jemné porozumění a snad i nadšení z podzimu. Už samotný materiál tyhle pocity vyjadřuje, vy ho vlastně jenom dostáváte pod ruku a hrajete si s ním. Častokrát jsem vlastně sám překvapený z výsledku.
S jakými materiály se vám pracuje nejlépe?
Asi s jakýmkoliv hmotným, ale ne umělohmotným. Klasika je pro mě železo. Rozumíme si spolu, strávil jsem s ním docela dost času už ve škole. A s dřevem je to podobné, to mne baví vlastně už od mala. Je takové voňavé a zaoblené, ale pořád tam jde chytit i ostrou linku. Má své záhyby a prolákliny a kazy a suky a je víc spojené s přírodou. Pocitově je jemnější než železo. Ale mám rád i bronz nebo kámen. Každý materiál má svá specifika.
Co 3D tisk?
Je vlastně pravda, že v tomto případě mi plast zase tolik nevadí. Malé figurky jsou i v něm pěkné. Pokud se skenuje už existující objekt, pak vlastně vzniká nová socha na základě předlohy, která existovala třeba ve dřevě a je tam uložený ten pocit přírodního materiálu. Ale zatím si s tím jen hraji, učím se s touto formou pracovat, počítačům totiž vůbec nerozumím.
Je nějaký materiál nebo technika, kterou jste ještě nezkusil, ale chtěl byste?
Sklo. S tím jsem zatím pracoval minimálně. A je to krásný materiál. Ale zároveň časově náročný. Musíte s ním strávit nějaký čas, abyste se s ním sžili, pochopili, jak funguje, a dokázali se mu přizpůsobit. Potřebujete ho dokonale znát, abyste mohli pokusovat s formou a abyste se nevzdálili sami sobě.
Vy už jste naznačil, že se snažíte zachytit ve vaší tvorbě emoce. Nesou si vaše díla v sobě tedy i nějaké konkrétní poselství?
Já vlastně ani nevím, jestli se vyloženě o emoce snažím. Ony je ty figury vyjadřují samy od sebe, bez mé extrémní snahy. Já se pouze rozhodnu, že chci, aby v nějakém prostoru byla figura, stanovím si měřítko, aby tam dobře fungovala, a udělám ji. A její výraz, ten stanoví pravděpodobně už ten samotný prostor. Jak jsem zmínil, je to vlastně spíše nevědomý proces, který i mě následně překvapí výsledkem. A jestli mé sochy mají přinášet nějaké poselství? Mám pocit, že všichni si myslí, že umění má mít nějakou myšlenku a tu má předávat. Ale já si myslím, že myšlenka není to, co je v umění důležité. Důležitá je podle mě energie, kterou na vás umění působí. Protože zjednodušeně řečeno, nějakou myšlenku najdete vždycky, když chcete.
Jak to myslíte?
Když tady rozleju na zem vodu a řeknu, že to je umění, tak za tím můžeme hledat hned několik myšlenek. Například, že v současné době je málo srážek a já tím chci ukázat, že jde o ekologický problém. Nebo že naše spotřeba a nenasytnost otravují vodu všude na světě. Nebo že voda je a bude, protože nemá, jak z planety zmizet. A proto si myslím, že v umění nemá být primární myšlenka, ale pocit, se kterým to děláte a který ta věc následně vyzařuje. A ten pocit čerpáte jinde než v myšlenkovém světě. To je prostě nějaký druh energie, který umí umělec zachytit a jenom si hraje jako dítě. Proto jsou dětské kresbičky to nejzajímavější umění – jsou bezmyšlenkovité, svobodné, hravé…
Musíte mít ke každému prostoru, pro který tvoříte, i nějaký vztah?
Ano. Musím. Musí na mě nějak působit, musím ho pochopit. Častokrát také musím do jednoho a téhož prostoru zajít vícekrát, protože když tvořím, tak se to ve mně formuje postupně a já si tak musím po čase potvrdit, že dílo tam bude fungovat.
Odmítl jste tedy už nějakou spolupráci jen proto, že vám prostor nesedl?
Ne. Myslím, že ne. Ale to, že jsem si nesedl s lidmi, pro které jsem měl tvořit, to se mi stalo. Ale neříkal bych tomu odmítnutí. Zkrátka to tak nějak „vyšumělo“, protože obě strany pochopily, že to zřejmě není správná cesta. A pokud se dostanu do fáze, že vím, že mě klienti chtějí, ale mají jinou představu o plastice do prostoru, než mám zrovna já, tak se snažím najít nějaký základní společný jmenovatel a od toho to pak posunout směrem, kde budeme spokojení všichni. Nejsem rozhodně takzvaný „umělec s egem“, co vám řekne, že to musí být prostě tak, jak řeknu. Naopak, to hledání společné cesty mne posunuje. Takže když jeden návrh nesedí, nevadí, řekněte mi to narovinu a snažme se společně přijít na něco jiného.
Má pro vás osobně nějaká socha speciální význam? Na kterou třeba rád vzpomínáte, když vznikala, nebo kterou máte rád?
Je jich víc, vlastně všechny a nejčastěji vždycky ty poslední, ty, kde jsem se zrovna někam posunul a něco objevil. Pravdou je, že se celkově nerad vzdávám svých děl. Protože tím dávám pryč i kus sebe. I když vím, že pramen inspirace je nekonečný, tak se vždycky trochu bojím.
Čeho?
Asi toho, že bych už nikdy nedokázal udělat tu samou věc se stejným pocitem, který z ní vyzařuje. Protože vždycky, když dílo skládám, tak si hraju a měním ho a málokdy to jde zopakovat úplně stejně. Ale vlastně je to úplně zbytečný strach, protože vím moc dobře, že dokážu udělat věc jinou a zase jinak zajímavou, možná i lepší.
Když už jsme u toho, jak se vám tedy spolupracuje s architekty? Vaše díla vznikají například s Petrem Kolářem.
To jo, taky proto moje věci vypadají docela dobře nebo zajímavě, právě proto, že zapadají to skvělých míst na základě výběru nebo spolupráce s lidmi jako Petr, který se tím dokáže bavit a jehož práce mají svou kvalitu. Konkrétně Petr Kolář mi dal první zakázku ještě v době, kdy jsem studoval. To je tak dvacet, možná pětadvacet let zpátky. Tenkrát to bylo pro jeho první dům, co si postavil v Chabrech. A pak následovaly práce pro jeho klienty. Děsně mě tím posunul a vlastně rozhýbal moji sochařskou kariéru. Postupem času se rozběhl projekt galerie pod širým nebem v hostivařském golfovém areálu, kde jsou díla velkých českých sochařů, a já měl šanci být při tom. Spolupráce s architekty a designéry je pro nás umělce opravdu zásadní, oni nás pak doporučují dále, a tak rozšiřují klientelu. Takže jsem spolupracoval například i s architektem Honzou Aulíkem v prostorách, co navrhl pro KKCG. Často vymýšlíme projekty s Flerou a zahradním architektem Ferdinandem Lefflerem a dalšími. V současné době už společnost dospěla do stádia, kdy si uvědomuje, že umění má svůj význam, a tak se zapojuje do mnoha developerských projektů hned od jejich vzniku. Tomu všemu hodně napomohl Petr Kolář, který s tím v novodobé historii začal.
Vy spolupracujete s architektem Petrem Kolářem i na velkém českém developerském projektu v městečku Ingonish u kanadských břehů Atlantiku. Čeští investoři tady koupili lyžařské středisko Cape Smokey a začínají stavět i domy, hotely, apartmány nebo restaurace a další vyžití – a tuhle část nakreslil právě Petr Kolář.
Přesně tak, už mi tam takové jednoduché figury stojí a teď se opět vymýšlí, jak to ještě víc propojit skrze umění. Chcete, aby tam lidé trávili svůj čas, aby je to bavilo. A umění je věc, která vás tam natáhne – i když se o něj jinak moc nezajímáte. Protože prostě když někde máte sochu, tak u ní někdo zastaví a podívá se, vyfotí – je to atrakce, která vás vnitřně obohacuje. No a když je ta socha velká, tak si jí lépe všimnete a chuť roste. Takže když tam uděláte sochařský park, tak se lidé budou vracet jako do Zoo – a vy máte turistickou atrakci navíc. A umění pak nejen peníze stojí, ale jeho hodnota zůstává, a navíc i generuje zisk.
A prozradíte, co konkrétně tedy vzniká?
Tady se vrátím k tomu, jak je důležitá spolupráce s Petrem. Já udělal návrhy několika druhů figur s tím, že se zasadí různě do krajiny a do vznikajícího města. Petr Kolář mě s tím ale poslal někam, řekl, že figury tam nebudou lidi zajímat a ať zkusím zvířata. Tak jsem začal studovat lokální zvířata a hrát si s materiálem. Udělal jsem asi 10 návrhů – mám tady zatím v modelu udělané velryby a medvědy. Následovala zase konzultace s Petrem, vybral jeden druh modelu a říká: „Měla by to být medvědice s medvíďaty.“ No a je vám jasný, že má pravdu, že to cítí, ví, jak tomu dodat takový ten pozitivní vibe. Roztomilost, která bude mít několik tun.
Zdá se, že v tomto případě je tedy mozkem, který to vymýšlí.
No, to by moc rád slyšel, ale to mu nemůžu přiznat. Ale pravdou je, že je dobrý kritik a někdy může mít i pravdu. A co je úplně skvělé, je, že se díky němu a jemu podobným můžu spolehnout na to, že budu mít krásné práce na neuvěřitelných místech, potkám zajímavé lidi se schopnostmi, které jsou mimo moje chápání, a ještě si mne a mého názoru nejen váží, ale i mne za to platí. Jsem placen za hraní si. Jak jsem teď rád, že mi tenkrát nedali to vízum do Ameriky…
Možná na závěr taková osobnější otázka. Jakou radu byste dal lidem, kteří třeba přemýšlejí o tom, že by se chtěli pustit do umění?
Jednoduchou – stačí to dělat s nadšeníma láskou bez vidiny slávy a peněz, ale prostě jenom proto, že vás to baví. Vnitřně věřte, že vaše cesta má smysl, uvědomujte si, že cesta je ten cíl, že každá zkušenost na té cestě je cenná a neopakovatelná, a pak tak to bude mít smysl vždycky. Zní to možná příliš abstraktně, ale má zkušenost je prostě taková…
Last modified: 17. 6. 2025
